Ohledně srazu:

  • začíná se v 8:30
  • konec po odjezdu posledního z vás.. nejpozději v osm večer ... neukecám Reitu aby tam tvrdla déle (já tam můžu tvrdnou jak dliho chci, babička bude stejně spát jak mrtvej brouk, ale mám strach ze tmy O.o)
  • pokud ujede vlak a jiný nepojede je možnost přespat
  • vezměte si něco teplého, je tu sníh a v sobotu má být pod sedm stupňů celsia (hlavně Reita)
  • počítá se s: Scope, Ludwig, Ayumi, Simuš
  • možná: Erika
  • plán: Vaňkovka, Olympie, čajovna a jídlo! *už teď má hlad* ZOO se zamítá *přejede všechny vražedným pohledem* zabiju toho, kdo to navrhne a schválí xD. *myslí si, že stejně ještě v Brně vymyslí spoustu dalších možností jak se zabavit*
  • pokud se vám kůli počasý zpozdí vlak, tak nevadí.... *úsměv*
aneb poslední info.. jinak dnes *čtvrtek* je poslední den kdy je mě možné zastihnout, před srazem to jinak nebude možné *úsměv* budu chrupkat u babičky a válet se ve vaně... xD


Volume 001b

15. září 2009 v 15:12 | Vincento |  Londons Nights
Položil chlapce na záda do polštářů a znovu zmapovával jeho kůži bříšky prstů. "Jsi nádherný."
"Hračka?" špitl druhou možnost, kterou muži... vlastně upíři dole nadhodili. Když už tady byl, a měl takový strach, chtěl vědět, co s ním bude.

"Chci tě studovat, pozorovat," šeptal, zatímco druhá dlaň chlapci vyhrnovala tričko.
Chlapcova kůže byla horká, ale jen co se jí dotkla ledové prsty, Lawrence se pokusil couvnout. "Ne..." CO po mě chce? Abych s ním byl jako ti dva...?
"Ne?" pozvednul obočí. "Na co: Ne?"
"Co... po mě chcete?" snažil si shrnout si košili zpět.
Když byla upírova dlaň odstrčena, Chris chlapci vyzývavě zajel mezi nohy. Přes látku kalhot jej promnul a poté se odtáhnul. Tvářil se, jako by se nic nestalo.
Chlapec se jako malé zvířátko zahnané do kouta přitiskl ke stěně. Dotek byl sice provokativní, ale on netušil co si o tom má myslet. Vždyť jsou přece oba muži!
"Proč se tváříš tak vyděšeně, maličký?" pozvedl upír obočí. "Nechci ti ublížit."
Jeho tváře z nezdravě bílé začaly získávat zářivě rudou barvu. "Já... nikdy... nic..." zakoktal nesrozumitelně a přitiskl si nohy k tělu.
Chris se chápavě pousmál. "Nechci tě do postele."
"Tak co tedy?"
"Jak jsem již řekl," upír byl dokonale uvolněný, byl.. nebylo vhodné slovo, jenž by jej nyní dokázalo vystihnout. Byl tak zaujatý, vážný a přitom v jeho tváři bylo tolik něhy. "Chci tě studovat, poznat tě. Byl by jsi nádhernou múzou…"
V dobách minulých to takto dělal.. donesl si domů chlapce, měl jej tam a on inspiroval jeho díla, dokud inspirace nevyprchala, nebo chlapec příliš nezestárnul.
"Múzou?" nechápavě se zeptal Law.
"Hraješ na klavír a přitom neznáš tento pojem? Zvláštní…"
Chlapec pokrčil rameny. "Hraji. Nepřemýšlím."
Upír se zamračil. "Pak jsem si nejspíš nevybral toho správného."
Chlapec sklonil hlavu, tmavé vlasy mu spadly do tváře. "Omlouvám se, že tedy zdržuji..."
"Nezdržuješ," mávl rukou. "Alespoň jsi mne na krátko pobavil.. bohužel nyní nemám možnost, než tě zabít."
Chlapec zvedl hlavu a otevřel ústa k protestům, ale vzpomínka na záblesk bestie v upírovi tu touhu zahnala. Nemělo by to cenu.
"Leda by jsi tu zůstal.. a dělal mi společnost i nadále. Přestože bude k ničemu."
"Mohu se o to pokusit." odpověděl po okamžiku tiše Law, pohled upřený do země.
Zvedl jeho bradu. "Záleží na tobě…. Buď se naučíš přemýšlet, nebo zemřeš."
Chlapcem projel mráz. "Umím jen hrát, zatím..."
Upír mu daroval úšklebek a poté pohlazení. "Budeš mít spoustu času o všem přemýšlet."
Zelené oči se opatrně znovu podívaly do černých upírových.
"Vyber si místo na spaní," upír se zvednul.
Chlapec si přitáhl jen jednu tmavou podušku a zůstal sedět na zemi.
"Dobře," přikývnul. "Co máš rád k snídani?"
"Ehm... já nesnídávám..." odpověděl popravdě.
Úsměv. "To napravíme," podrážděnost pomalu přecházela.
Pokrčení rameny. "Když já vstávám, ostatní děti ještě spí. Snídaně jsou až od sedmi, to mi začíná škola..."
Upír k chlapci natáhnul ruku, "Pojď, ukáži ti kuchyň…"
Chlapec se zvedl ze země. Když ale šel k upírovi, všiml si hodin na stěně. "Půlnoc... měl bych se vrátit, ráno musím do školy...navíc madam Steelová nemá ráda, když je někdo celou noc venku..." špitl rozpačitě.
"Nemohu tě pustit.. víš až příliš."
"Ale já se musím vrátit. Musím do školy, do práce, nebo budu mít problémy..." začal couvat ke dveřím.
"Jsou zamčené.. kouzly…" zakroutil hlavou.
"Ale..." nechápal chlapec. Jeho už trochu klidné srdce se zase začalo ozývat. Po pokoji se opět roznesl ten tichý šumivý zvuk slyšitelný jen por upírovy citlivé uši.
Upír si povzdechnul a promnul si kořen nosu. "Jdi spát, maličký. Ráno ti vše vysvětlím…."
"Prosím, odpovězte mi teď. Proč?" špitl jakoby ztraceně.
"Zabijí tě, aby mohli zabít nás," tiše.
"Kdo? Vždyť jsem nikomu nic neudělal..."
Ze všeho teď nejvíc připomínal malé zelenooké ztracené štěňátko, jehož svět se bořil, a ono nevědělo co dělat.
"Jako existují upíři existují i ti, kteří se je snaží zabít, zničit," hlesl. "Mučili by tě, jen aby zjistili, kde jsme a to já nechci."
"Ale..." hlesl chlapec. Oči mu zvlhly. Takže všechno o co se kdy snažil je ztracené? "Vždyť já nic nevím." sesunul se koleny na koberec.
"Víš, kde bydlíme…"
"Je noc, budu rád, když se odsud vymotám, ne tak sem trefit... Londým je obrovské město..."
"Nesmím tě prostě jen tak pustit," přivřel oči. "Jdi spinkat. Ráno bude vše lepší."
Law tvrdohlavě zakroutil hlavou a zůstal klečet na zemi u dveří.
Christopher si povzdechnul a sklonil se k chlapci. "Neplakej," setřel mu slzičky. "Vše bude v pořádku," opatrně jej vzal do náruče a nesl do té obrovské, měkké postele, která vyhlížela tak přívětivě. Vešlo by se do ní nejméně 5 lidí. Na druhé straně postele byl uložen notebook a mobil.
"Já chci na slunce..." špitl chlapec a stulil se do klubíčka zimou.
"Tady žádné slunce není.. ani venku," pohladil jej po vláskách a pečlivě přikryl. "Máš rád nákupy, maličký?"
Chlapec pokrčil rameny. "Ani ne. V obchodech je příliš moc věcí." ... na moje prázdné kapsy.
"Škoda.. chtěl jsem tě vzít nakupovat…"
"Nemám čím bych platil."
Christopher se smířlivě usmál. "Teď jsi můj… platím já."
Law na něj vytřeštil oči. "Co myslíte tím ... váš?"
"Jsi pod mou ochranou…"
Chlapec mlčel a smutně sklopil oči. Byl uvězněn někým koho neznal, koho se stále bál, a o kom nevěděl, co po něm chce. Slzy bez vzlyků začaly skrápět polštář.
Upír se položil vedle chlapce a něžně jej políbil na tvář. "Neplakej, prosím," zašeptal k němu a přikryl jej ještě jednou dekou.
Law si utřel slzy a ty přestaly téct.
"Ani do školy nemůžu?" domlouval.
"Když bude pršet a my budeme moci jít ven a hlídat tě pak ano…"
Lawrencovy oči se zavřely. Nástěnné hodiny odbily jednu ráno.
Chlapec přikývl na srozuměnou. Jeho tělo se přestalo třást a tep se uklidnil. Law se vědomě uklidňoval.
"Spinkej," poslední zašeptání a pak se chlapec vysílen propadl do spánku.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama