Ohledně srazu:

  • začíná se v 8:30
  • konec po odjezdu posledního z vás.. nejpozději v osm večer ... neukecám Reitu aby tam tvrdla déle (já tam můžu tvrdnou jak dliho chci, babička bude stejně spát jak mrtvej brouk, ale mám strach ze tmy O.o)
  • pokud ujede vlak a jiný nepojede je možnost přespat
  • vezměte si něco teplého, je tu sníh a v sobotu má být pod sedm stupňů celsia (hlavně Reita)
  • počítá se s: Scope, Ludwig, Ayumi, Simuš
  • možná: Erika
  • plán: Vaňkovka, Olympie, čajovna a jídlo! *už teď má hlad* ZOO se zamítá *přejede všechny vražedným pohledem* zabiju toho, kdo to navrhne a schválí xD. *myslí si, že stejně ještě v Brně vymyslí spoustu dalších možností jak se zabavit*
  • pokud se vám kůli počasý zpozdí vlak, tak nevadí.... *úsměv*
aneb poslední info.. jinak dnes *čtvrtek* je poslední den kdy je mě možné zastihnout, před srazem to jinak nebude možné *úsměv* budu chrupkat u babičky a válet se ve vaně... xD


Padlí Andělé

13. října 2009 v 17:38 | Vincento |  OneShots
Temnota
Strach
Bolest
Smrt
Vzkříšení
Každé z těchto slov znal, každé měl vycejchované žhavým drátem Osudu do své kůže, myšlenek a dokonce i činů. V jeho černých, hlubokých očích padlého anděla se však nejvíce ze všech emocí na světě, zračilo zoufalství.

Ze hřbitovní zídky jej pozoroval mladý chlapec, ne dítě, avšak ani muž, oblečený v černých šatičkách s korzetem. Měl odhalené jak ruce, tak i ramena, stejně tak i krk, až se zdálo, že se do okolní, zasněžené krajiny nehodí. Černé punčocháčky měl potrhané, jako by od trní, od houští, kdyby v okolí nějaké rostlo. Pozoroval vysokého černookého muže světlounce modrým pohledem.
Pak se jeho rty jemně zkroutily do náznaku úsměvu a nožky na vysokých platformách dopadly do sněhu, který pokrýval většinu zdejších, neopečovávaných náhrobků. Přešel až k soše, stojící poblíž hrobu, kdysi bělostné, mramorové, nyní obrostlé uschnutými, na zimu spícími větvičkami popínavého břečťanu.
Obloha nad nimi byla šedivá, prostá jakékoliv zvláštnosti, jakkoliv si byl modrooký jist, že ba tam nějakou našel, která by stála za to, aby byla zapsána.
Na útlá, drobná ramena začaly dopadat první sněhové vločky. Vpíjeli se do mléčné kůže, zaplétaly do rozcuchaných vlasů. Černé šatičky zašuměly, když se chlapec přitiskl k soše a okouzleně přejel prsty přes její neskonalou, trvající krásu.
Prstíky, zarudlé jeho vlastní krví, která však nezanechávala pražádnou stopu na šedé sošce, jenž kdysi měla sloužit jako ochránce tohoto místa, bloudily po té andělské tváři, lemovali svou přirozenou zvědavostí vykrojenost rtů mladé ženy. Naznačovaly cestu slz, které kdysi byli urojeny.
Modré oči se znovu obrátily k postavě muže v černém, se stejnou havraní barvou vlasů, totožnou barvou prazvláštních očí, skrytých pod nánosem kalajové tužky, aby vynikla šedost, nezdravost jeho vlastní pokožky.
Pustil se sochy a přešel, dosud nezpozorován a ani nemohl být, k jeho postavě. Jen tam kam směl, jen tak, aby se nemohl dotknout postavy v černém, ronící slzy nad krásou hluboko vrytých písmen do kamene. Nebo snad oplakávaly ty tajemné hloubky tělo, skrývající se pod těmi slovy? Duši, čistou jako samo nebe, nebo duši démona?
Sám to věděl.
Hrob, nenesoucí jméno, jen číselné označení. Hrob, na němž květiny, ani o dušičkách nepřistávaly a za duši pohřbeného nikdy nikdo svíčku nepálil.
Opuštěný hrob, v rohu poslední ze zahrad. Zahrady ticha.
Konečně vysvitlo slunce a oči obou se setkali v tichém porozumění si sami sebe. natáhli k sobě dlaně, aby se mohli prsty dotknout vlastní kůže, alespoň na okamžik. Avšak ta chvíle byla příliš krátká a zmizela, stejně jako se rozplynulo přízračné tělo černovlasého muže a tentokrát to byl malý chlapec, který potlačoval své slzy.
Každé ráno, na tom samém místě. Jediném, kam oba rody smí a kam oba chodí. Jediné, kdy na okamžik mohou uzřít svou tvář. Nejčistší z andělů a ten, který propadl peklu. Každý den, každé ráno přesně za úsvitu, kdy oči vypráví, co rty říci nemohou.
Neboť anděl nesmí milovat démona…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sisi/ctenar sisi/ctenar | Web | 31. října 2009 v 23:40 | Reagovat

hmm, depresivní, oh jaký sladký slýn se nade mne právě povznesl, přímo jako bych mohla letět,ael zároven to nedokáži, neboť mě něco drží pevně za nohy , a co to, oh ano okovy. A přesně kvůli nim vím že dábel je synem dobrého zla.Koneckonců, kam by sme odešly mi, kdyby nebyl dábel? a do nebes nás nevpustí?

2 beach wedding dresses beach wedding dresses | E-mail | Web | 17. ledna 2013 v 16:00 | Reagovat

Sometimes I just think that people write and dont really have much to say. Not so here
http://www.movedress.com

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama